Příjezd. Aneb cokoliv se může pokazit, pokazí se.

Konečně mi začalo pomalu docházet, že na půl roku opouštím svou vlast a svou Alma mater, a jedu studovat jinam. Ráno jsem dokončil balící akci, dokonce jsem zvládl i trochu poklidit (doufám, že rodičům i bratrovi to přijde dostatečně) a mohli jsme s taťkou vyrazit směr letiště. No, a tady to začalo.

To, že jsme se za letenskym tunelem otáčeli, protože jsem si zapomněl čočky, by bylo to nejmenší. Letět jsem měl ve dvě, odbavování začíná dvě hodiny před odletem, tedy ve dvanáct. Maje tohle na mysli, dorazili jsme na letiště krátce před dvanáctou a já se jal, v duchu správného závisláka na informačních technologiích, okamžitě připojovat na wi-fi. 3 nové emailové zprávy, z toho 2, že došlo ke změně času rezervace mé letenky. Jenže když už se to má pokazit, tak pořádně. Čas se nezměnil, let byl rovnou zrušen.

Slečna na přepážce British Airways mi milostivě sdělila, že další let letí až v 19:45. Pro představu, abych se pohodlně dostal do Coventry (měl jsem zarezervován shuttle od univerzity) potřeboval jsem být na Terminálu 3 v Heathrow nejpozději v 7. Což jsem té slečně taky řekl. Po asi dvaceti minutách jejího obvolávání dalších leteckých společností mě nakonec, společně se dvěma dalšími čechy ve stejné situaci, dokázala vyjednat let přes Zurich tak, že budu v Londýně v 17:50. Paráda. Přesunuli jsme se tedy z terminálu 1 na terminál 2 (těch 5 minut táhnutí toho 22kilového zavazadla mě v tu chvíli fakt vytáčelo, ale zlatá Ruzyně oproti Heathrow, kde se svezete vláčkem a ještě se táhnete přes 50 schodů, 4 rampy a 2 výtahy) a šli se skoro rovnou odbavit.

Cesta do Zurichu proběhla v klidu, dokonce jsme neměli zpoždění a já jsem zvládl v pohodě chytit další letadlo (v tom už jsem letěl sám, moji dva kolegové měli sice stejnej čas příletu, ale letěli jiným z těch asi 4 letadel, co startovala v jeden okamžik směr Londýn). Potud stále docela pohoda. Dostal jsem pití, dokonce i nějakou malou bagetu (kromě snídaně, čokoládky a zmrzliny jediné moje dnešní jídlo) a četl si Novou hlídku (Díky, Angee!). Jenže let nabral asi půlhodinové zpoždění. Kdyby mi štěstěna alespoň trochu přála, dalo se to stihnout. Jenže to bych nesměl být já. Pasovou kontrolou jsem prošel celkem rychle, navzdory té odbrovské frontě, a uháněl jsem k výdeji zavazadel. Po dvaceti minutách čekání, když už na ceduli svítil nápis Baggages delivered, moje zavazadlo stále nikde nebylo. Nakonec se našlo u výdeje letu z Los Angeles, ale v první chvíli jsem se fakt lekl a hlavně jsem nabral takové zpoždění, kdy jsem už neměl šanci stihnout shuttle na kampus.

Letadlo, co mě má dostat do Zurichu. 

Povinná fotka. Ovšem na přidání nějakého pěkného Instagram efektu jsem moc línej.

Letadlo, co mě dopravilo do Londýna. V Zurichu maj sice velké letiště a vláčky mezi terminály, ale narozdíl od Ruzyně si letadlo nevyfotíte. Fotka je tedy pořízena až na Heathrow. 

Když to vezmu ve zkratce, tak následovalo asi hodinové běhání po Heathrow, zjišťování, jak se dostat do Coventry, shánění někoho, kdo náhodou taky jede studovat do Warwicku a byl by se ochoten podělit o taxíka (autobusem za 20 liber bych tam byl za 3-4 hodiny a ještě bych si musel brát tágo z Coventry na Campus, což je prý dalších 20). To už jsem byl rozhodnutej, že počkám na Zuzku (spolužačka, měla letět stejnym letem jako já. Ale zatímco já jsem to bral přes Zurich, ona přes Madrid). A protože jsem svých 45 minut free wifi již vyčerpal (zlatá Ruzyně, tam je sice pomalá, ale zato časově neomezená), zaplatil jsem si půlhodinu u nějakého stařičkého počítače se zasviněnou klávesnicí s vyrvanym enterem a připojil se na facebook. Přes ten jsem se skontaktovali s holčinou z Hong Kongu, která taky čekala na Heathrow sama. Protože jsem věděl o dalších dvou češích, co jedou do Warwicku, rozhodli jsme se počkat a vzít si taxíka. Ti se k nám připojili někdy před desátou, o půl jedenácté se přidala Zuzka a mohli jsme vyrazit.

Na kampus jsme dojeli asi v jednu ráno, a už tu bylo, až na pár posledních pařících skupinek, mrtvo. Doploužili jsme se do Senat House (což byl s těma kuframa docela výkon), vyfasovali klíčky ke kolejím, rozloučili se. Nevím jak ostatní, ale já ulehal totálně vyčerpán s pocitem, že sice nevim vůbec nic, ale že ráno moudřejší večera a že se vše vyřeší. Což se nakonec také stalo a zbytek týdne byl naprosto perfektní (A doufejme, že následující půlrok bude ještě lepší).