Lukostřelba aneb byla to bomba!

Jak jsem psal v předchozím článku, rozhodl jsem se zde věnovat lukostřelbě. Protože většina sportů nabízí během prvních týdnů takzvané tasters sessions, tedy sešlosti, kde si daný sport můžete vyzkoušet a teprv potom se definitivně rozhodnout. Ačkoliv jsem si byl celkem jistý, že se do klubu přihlásím, proč nevyužít nabídky.

Rozhodně jsem nebyl sám, koho to napadlo, a tak se nás v Games Hall ve Westwoodu, kde se sřelba většinou koná, sešlo několik desítek (mám opravdu blbej odhad, ale tipnul bych alespoň 40,50 lidí). V tu chvíli mi bylo jasné, že se k luku moc nedostanu. Ale bral jsem to tak, že v následujících týdnech se to zlepší a alespoň si vyzkoušim, zda ten luk vůbec dokážu natáhnout.

První věc byla bezpečnostní průprava. Není potřeba popisovat, takové věci jako že lukem se míří jenom tím směrem, kde jsou terče mi přijdou docela logické. Nicméně příkaz fast (stop), který nám byl v rámci bezpečnosti vysvětlen a znamená namíření luku k zemi, povolení tětivy a vyndání šípu, jsme měli tu čest vidět v akci o pár minut později. Dva členové Exec týmu byli pověřeni ukázkou, ale v momentě kdy natáhli tětivy, Emma (field captain klubu, tedy člověk co má mj. na starost i bezpečnost) zařvala Fast!. Takže hoši stáhli tětivy, zasadili šípy a nám bylo oznámeno, že v tennis centre, do kterého spadá i Games Hall, je hlášena bomba a že se máme urychleně evakuovat.

Dorazili jsme tedy na trávník poblíž University House, a čekali na další informace. Netušili jsme, zda je tam opravdu bomba, jestli někdo jenom volal (mimochodem, když jsem řekl, že tohle jsem zažil na základce minimálně pětkrát, koukali na mě jako na zeleného mužíčka někde z oblasti souhvězdí Kentaura) nebo cvičení. Když jsme se to ani po 45 minutách nedozvěděli, rozhodli jsme se evakuovat sami a to do nejbližší hospody mimo oblast ohrožení. A protože statisticky vzato většina lidí musí být suchaři, co v půl čtvrté odpoledne pít nepudou, zůstalo nás z 50 noviců asi 15. Na cestě do hospody nám bylo ovšem bylo oznámeno, že to byl planý poplach a můžeme se vrátit.

Nahánět lidi zpátky už nemělo smysl, takže místo skupinek se každému jednotlivci věnoval jeden zkušený lokostřelec a navíc jsme si pořádně zastříleli. Vrcholem zábavy pak bylo, když na terč byly připevněny balónky a my se je snažili trefovat. (což se mi želbohu nepovedlo. Asi 4 šípy šly tak těsně okolo, že to jednou dokonce udělalo pomalu větší ránu než zasažený balón, ale nakonec nepraskl). Po tom co jsme to zabalili jsme se přesunuli do hospody. Následující děj nemá cenu podrobně popisovat, tak jen pár highlightů.

1) protáhli jsme 4 bary, hospody či kluby. Dva na kampusu a dva v Leamington Spa (město nedaleko Coventry)
2) Lučištníci jsou šílení
3) Picí hry založený na kartách mají univerzální, mezinárodně uznávaný základ.
4) V tomhle sportovním klubu se mi bude líbit.

Fotky na závěr výjimečně nejsou, tak alespoň morální ponaučení z tohoto příběhu: Nebuďte suchaři, socializujte se a vždycky když se zahlásí "Hospoda!", připojte se. Byť by to mělo být jen na třetinku koly, vyplácí se to.

První týdny, akademické povinnosti a volnočasové aktivity.

Miluju to tady. První den školy jsme se Zuzkou absolutně nevěděli, jestli se konají přednášky, a pokud ano, kdy a kde máme bejt. Konalo se sice setkání pro erasmáky ze sociologie, ale to bylo až v úterý. Tak jsme se rozhodli ráno zajít na recepci za Jane, sekretářkou pro bakalářské sociology. Tam jsme potkali i Noel, naší Personal tutor. Noel je taková milá, starší dáma a hned nás uklidnila slovy: "Buďte v klidu, je teprv první týden a pokud by se náhodou něco dělo, stejně jsou to jenom úvody, takže tam být nemusíte, stačí, když přijdete zítra." Tak jsme to nechali bejt a přišli až druhý den. Na Department meetingu nám řekli jen pár základních informací a zaregistrovali jsme si předměty přes formuláře.

Jak tedy vypadá systém vzdělávání? Předně je potřeba říct, že rok tu není dělen na dva semestry, ale tři trimestry (term 1,2 a 3), dva výukové a třetí, který je vyhrazen zkoušení. Modulů mají studenti poměrně málo, ale zato jsou celoroční (jen pár výjimek se vyučuje během jednoho trimestru) a jsou mnohem intenzivnější, než u nás na sociologii.

Každý modul je realizován v podobě jedné přednášky týdně (buď hodinové či dvouhodinové) a semináře, většinou taktéž hodinového. Na každý ze seminářů se vyžaduje přečtení buď odborných článků, či části knihy (skoro vždy k dispozici elektronicky). A tady přichází první překvapení. Od studentů se vyžaduje aktivní účast a hlavně jejich názory, nehledě na to, jak se mohou zdát hloupé. Což je něco, co z českého školství prakticky neznám. Druhé překvapení přišlo, že aktivní účast spočívá i v možnosti zasáhnout do průběhu semináře - pokud studentům není nějaká aktivita příjemná nebo se jim zdá jiné řešení lepší, mohou se ozvat. Pokud se na tom shodne většina, udělá se to většinou po jejich. Prostě bomba.

Podmínky pro splnění předmětu se mohou lisšit od předmětu, ale většinou má student na výběr buď ze dvou odborných esejí okolo 2500 slov, nebo z jedné eseje a zkoušky ve třetím trimestru. Já jsem tu však pouze na dva trimestry, tudíž mám podmínky jiné a musím napsat dvě eseje (za každý trimestr jednu). To si vynásobte počtem modůlů, co mám, tedy třemi. Plus ještě u dvou musím napsat nehodnocenou class esej o 1500 slovech. Řekl bych, že to nebude úplně sranda.

Nutno říci, že přednášky jsou rozhodně zajímavé a i četba se dá zvládnout, byť mi i krátké texty trvají poměrně dlouho, protože čtení v angličtině není nejjednodušší. A pokud by to někoho zajímalo (jakože určitě jo), moje moduly nesou názvy: Animals, society and Culture; Media Sociology; Sociology of Knowledge, Science and Intellectuals.

Univerzita se drží hesla "Abyste byli úspěšní v akademickém životě, musíte být spokojení v tom každodenním" a proto je tu hojně podporovaná aktivita studentů, sportovní činnost, charitativní akce atd. V zásadě se dá říct, že jakejkoliv nápad se tu s dostatečnym studenstkym nasazenim povede prosadit, což je opět situace velmi odlišná od té naší (připomínám, mluvím z vlastní zkušenosti, nevím jak to chodí jinde než na mé Alma Mater).

Co se volnočasových aktivit týče, skoro všechno se tu točí kolem sportu a societies. Ano, i já jsem členem dvou sportovních klubů - University of Warwick Archery Club a University of Warwick Rifle Club. Úžasné je to, že členství ve většině klubů se pohybuje okolo 6 liber za rok. Ale je v tom malý háček. Abyste se mohli do nějakého klubu zapsat, potřebujete nejdřív Warwick Sports Membership, jehož základní verze stojí 55 liber na rok. Naštěstí je v tom přístup k několika zařízením zdarma, včetně sauny a bazénu. A tak kromě lukostřelby a střelby chodím ještě plavat.

Podobně tu fungují i societies, což jsou studentské spolky sdružující studenty s nějakým stejným zájmem či záměrem (od milovníků komiksů přes studentské rádio či noviny až po aktivisty v oblasti ženských práv). Členství v societies se pohybuje od nuly do zhruba šesti liber, přičemž člověk taky musí mít Societies membership. To je naštěstí výrazně levnější než v případě sportů, studenty na Erasmu stojí 6 liber. Societies, do kterých jsem se přihlásil, jsou: Darts Society, Rock Society, Czech&Slovak Society, Comic book Society, Sci-Fi, Fantasy, Games and Role Playing Society, WITS (Warwick Improvisation Theatre Society). V kterých se však budu aktivně angažovat ukáže až čas.

Sporty (a societies) tu hrají opravdu významnou roli. Ocitáte se ve společnosti různorodých lidí se společným zájmem, což většinou tvoří silná přátelství. Ve většině případů máte i možnost reprezentovat univerzitu (většina sportů a některé societies), což, jak jsem pochopil, se tady v životopise častokrát cení více, než samotný diplom. A hlavně se s nima většinou dobře paří, což mám ověřeno u lukostřelců, kdy jsme po tasters session protáhli 4 bary ve dvou městech. Ale o tom příště.

A na závěr pár fotek z archery a rifle taster sessions.

Náš arsenál

(c)  Geoffrey Lim

(c)  Geoffrey Lim

(c)  Geoffrey Lim

A tady už je výsledek vztahující se k fotce výše. Terče mají zhruba 6 centimetrů
 v průměru a vzdálenost byla 25 yardů (něco málo přes 22 metrů)

Ubytování

Dneska jenom krátce o tom, jak bydlím.

Je tu několik kolejí (Halls) rozdílné cenové kategorie (a tedy i vybavení), rozmístěných různě po kampusu. Já, chudý student, si samozřejmě vybral tu nejlevnější (ne levnou! ubytování tu stojí 79 liber týdně). Moje bydliště pro následujících šest měsíců je tedy Cryfield, block 2. A rozhodně si nestěžuju.

 Ohromná výhoda Cryfieldu je jeho umístění - 2 minuty od Piazzy. A vůbec je to všude celkem blízko, krom Tesca, které je na úplně druhé straně kampusu. Což činí nakupování dost otravným.

Pokoj je sice oproti některým ostatním kolejím malý, ale pro jednoho člověka je to naprosto dostačující (a pro mě, jakožto pro člověka, co je zvyklej sdílet s rodinou malý byt, je toto učiněné požehnání). Navíc máme jako jediní (pokud nepočítám en suit koleje s vlastní koupelnou) v pokoji umyvadlo, což se doopravdy hodí. Pokud by vás zajímalo proč to tak je, tak se tvrdí (pravdivost se mi nepovedlo ověřit), že Cryfield byl vybudován podle modelu švédské ženské věznice. No, minimálně koridory by tomu odpovídaly.

Jako stvořené k natočení nějakého hororu. 

Co se návštěv týče, mohu ubytovat jednoho člověka na dvě noci (na dýl by snad taky neměl být problém, ale zaručit to nemohu), takže kdybyste někdo chtěl přijet na návštěvu, směle do toho! :-) Jen si s sebou vemte spacák.

Kuchyně je společná, stejně jako koupelna se sprchami a vanou. Můj pokoj je přiřazen k menší kuchyni (na patře jich je víc), což s sebou nese výhody i nevýhody. Hlavní nevýhoda je, že tam bývá občas docela rušno, když vaří víc lidí najednou. Ale co opravdu oceňuju je, že nás není tolik na tu jednu velkou ledničku. Už takhle je vkládání potravin do ledničky vždycky dobrý tréning pro hraní tetrisu, takže nechápu, jak to ve evdlejší kuchyni s ještě více lidmi zvládají.

Protože bydlim v přízemí, máme skvěle k dispozici i obrovskou Common room, která sice vybízí k využívání v podobě party, ale často se tak neděje. Cryfield je proslaven sezeními v kuchyni, a této pověsti se dostává i letos. Takže pokud se tu pije, je to většinou v kuchyni (naštěstí v té větší).


A to je vše, přátelé. Na závěr přikládám ještě pár fotek.

Cryfield, block 2. Můj momentální domov

Pár skvělých lidí, které mám opravdu rád.

Orientation 2013

 

Ačkoliv škola začínala až 30. září, od 24. běžel takzvaný Orientation programme, což je takový seznamovák. V praxi to vypadá tak, že máte tři dny totálně nabité akcemi, informačními sessions a, samozřejmě, party. První den jsem bohužel propás, ale protože se ten den teprv všichni sjížděli, o moc jsem nepřišel (i když propásnutí rockaroke - karaoke s živou kapelou - mě docela mrzí).

Středa 
Ve středu ráno po probuzení jsem chytil prvního člověka v červenym tričku (lidi, co měli za úkol pomáhat zmateným studentům), abych se zeptal co teď. Byl jsem odkázán do Atria budovy Students Union, kde jsem vyfasoval podklady (program, příručky atd.) a červený náramek. Protože tu bylo několik stovek nových, zahraničních studentů, rozdělili nás do barevných skupin, takže jsme na eventy (včetně večeře) chodili postupně. Poté následovala snídaně, první informační sezení, kde se nám představily klíčové služby (security, knihovna, warwick sports...) a pak enrollment, kde jsem vyfasoval studentskou kartičku, tradičně s absolutně hroznou fotkou mojí osoby.

Odpoledne se neslo ve znamení výletu do Coventry (pro Erasmus a exchange studenty), města, pod které University of Warwick oficiálně spadá (i když kampus univerzity by se dal považovat za samostatné město). Bylo to docela fajn, i přesto, že polovina prohlídky byla věnována nákupní třídě (která se nachází uprostřed města a je to asi jediná část, kam po válce investovali větší peníze na obnovu, takže nevypadá tak strašně jako většina města.

Po večeři bylo na výběr z více aktivit, já se rozhodl pro Wor@Warwick scavenger hunt. S Míšou (s ní a jejím bratrem jsme se dělili předchozího večera o taxi z Heathrow), její kamarádkou Vendy rovněž z čech a dalšíma dvěma lidma jsme utvořili tým, který jsme pojmenovali Winners. Hra spočívala v tom, že jsme dostali papír s úkoly a otázkami. K nalezení odpovědí jste museli projít celý kampus. A protože kampus je obrovský, po nějaké době nás to přestalo bavit. Zapadli jsme tedy do Chaplaincy (místo uprostřed kampusu, združující veškeré věřící - i ty, co věří, že žádný bůh není), takže probíhal další event - Jazz&Cake. Dali jsme si tedy koláč, poslechli trochu jazzu, vymysleli odpovědi na pár zbývajících otázek a změnili jméno týmu na Winners...or not.

Večer byla Salsa night, která se ovšem už třičtvrtě hodiny po začátku, kdy jsem dorazil, zvrhla v normální klubovou pařbu. Takže jsem opustil Copper rooms (jsou tu dvě a jsou to prakticky centra dění na kampusu - veškeré velké party se pořádají zde) a věnoval se lehkému popíjení venku na piazze.

Piazza - centrum kampusu a večerního postávání s pivem,
 flaškou a popřípadě cigaretou.

Čtvrtek
Čtvrteční dopoledne se neslo opět v informačním duchu. Na programu byly dva Key skills semináře. Protože Warwick je místo, kde z 23 000 studentů je 8-9000 ze zahraničí a počet národností tu dosahuje úctyhodného čísla 140, tak byl první zaměřen na "cultural awarness a inter-cultural skills", druhý pak na klíčové jazykové a akademické schopnosti. Zatímco ten první mi nic moc nedal, druhý se ukázal být užitečnější. Odnesl jsem si z něj hlavně pochopení systému tzv. Personal tutors. Každý student má svého Personal Tutora (který má samozřejmě studentů více), což jsou akademicky činní lidé z vašeho Departmentu (ekvivalent našich Institutů na FSV), kteří jsou k dispozici, když se vyskytnou jakékoliv problémy. Většinou akademické, ale jsou tu i pro řešení jiných problémů - respektive pro to, aby našli někoho, kdo vám je pomůže vyřešit. Studenti musí sice platit opravdu tvrdé školné (koho by to zajímalo, tak zde jsou přesné částky: http://www2.warwick.ac.uk/services/academicoffice/finance/whatyouneedtopay/tuition/), ale zase se pak o ně univerzita stará tak, jak se nám bude moci jen dlouho pouze zdát.

Odpoledne jsem se rozhodl být aktivní a zúčastnil se Warwick Active Sports Challenge. V pětičleném týmu jsme museli obejít kampus, kde bylo rozmístěno 6 stanovišť z různými hrami. Stihli jsme před večeří pouze tři, ale i tak to byla sranda. A to dost náročná, alespoň první disciplínu. Dostali jsme pět skákacích míčů pro děcka a s tím jsme museli překonat 50 metrů. Ze začátku docela sranda, ale posledních pět metrů jsem si opravdu myslel, že zemřu.

Nejsem vlastníkem fotky, byla stažena z facebookového alba Warwick Sports.
Album k nalezení zde

Po večeři jsem si trochu oddychl na akci TEDx Networking Event, kde nám byla představena Warwick TEDx Society, ukázáno pár videí, vystoupili dva řečníci z řad studenstva a pak se hráli různé seznamovací hry. Nejzajímavější bylo People bingo. To každý dostal papír s různými atributy (viděl všechny star wars, má modré ponožky, má dvojče...) a ke každému musel najít jednoho člověka. Když to splnil, zařval Bingo!. Ačkoliv jsem nevyhrál, poznal jsem pár nových lidí a to se cení vždycky.

Byl jsem dost zničenej už z odpoledne, ale večerní Irish dancing night mě totálně dodělala. Nebudu ani psát, jak to bylo skvělý, snad atmosféru trochu přiblíží krátké video, co jsem zachytil ve chvíli, kdy jsem u zdi mimo dav popadal dech:

Pátek
Pátek byl ve znamení Erasmus a exchange studentů a v užívání posledního dne orientation. Po snídani se lidé, co měli dočasné ubytování v Rootes vedle Piazzy, přesouvali na svá místa (ať už to bylo na kampusu nebo v Coventry či Leamington Spa) a studenti, co jsou zde na celé tři roky studia, se vypravili na tour po Coventry, kterou jsme my absolvovali ve středu, zatímco výměnní studenti měli meeting ve velké aule Ramphal building (se kterou jsem se v průběhu studií už stihl dostatečně seznámit, neb je to ústřední budova Department of Sociology). Celkem zajímavé povídání, jehož jediný přínos byl v tom, že nám byla vysvětlena registrace modulů, respektive její všeobecná, elektronická část. Jakožto sociolog jsem pak musel absolvovat ještě vyplňování papírů, abych byl plně registrován. Občas váhám, jestli jsem tu ve století 20. či 21. Na jedné straně je knihovna, která je plně automatická, včetně vypůjčování a vracení knížek, tisknutí přes cloud apod., na straně druhé nutnost registrovat se do modulů vyplňováním papírových seminářů a údiv naší Personal Tutor, že eseje - což je můj výstup pro získání známky - můžeme už konečně odevzdávat pouze elektronicky.

Odpoledne jsem se pokusil zase být aktivní a šel si vyzkoušet cricket. No, lhát nebudu, sranda to sice docela byla, ale ta hra pro mě prostě není. Takže jsem je po hodině opustil, a šel si před večerem trochu odpočinout.

Večer byla v plánu formální ceremonie k poslednímu dni a poté slavnostní večeře. Nahodil jsem tedy oblek (čeština je sice nádhernej jazyk, ale pár cool výrazů prostě postrádá) a vydal se tam. A musím říct, že to bylo zakončení ve velkém stylu. Vyhlášení výsledků Scavenger Hunt, Warwick Active Sports Challenge a všelijakých kvízů, spousta vtipně, dojemně i motivačně hovořících pánů, světová (tim nemyslim populární, ale míšící tradiční hudební prvky různých kultur) hudba a spousta skvěle oblečených lidí. Prostě paráda.

Večeře byla také se vší parádou. Kulaté stoly s krásným prostíráním, spousta dezertů a příloh, z hlavních jídel byly na výběr kuře nebo losos (můžete hádat, co jsem si dal já). U stolu jsem se seznámil s Angelou, první studentkou sociologie, kterou jsem za ty tři dny potkal (nepočítaje Zuzku). Večerní program byla nějaká diskotéka v Copper rooms, kam se nám nechtělo. Rozhodli jsme se tedy pro party, která měla být ve Westwoodu (koleje na kraji kampusu). Ačkoliv tam Angela bydlí, neví o ničem, ale prý to bylo zaručené info od svého kamaráda. Protože Westwood je od Piazzy 15 minut krásné procházky (čti: zatraceně daleko) a nám ujel shuttle (minibus kroužící po kampusu), rozhodli jsme si vzít jednoho z taxíků, co neustále stojí kolem Piazzy (což jen ukazuje, jak je kampus obrovský). Jak jsem trochu očekával, žádná party se nekonala. Ale to nevadilo, počkali jsme na Anthonyho (Angelin kamarád) a spol. V pátek jsem taky poprvé navštívil místní Tesco, když jsme v 1 ráno potřebovali doplnit zásoby piva. (díkybohu za Tesco otevřený 24hodin).

Ne, to není efekt. Je to pouze fotka z polaroidu vyfocená
mobilem

Kolem druhý jsme se to rozhodli rozpustit, vyrazil jsem tedy s Anthonym a Davidem (který bydlí také na Cryfieldu, dokonce ve stejném bloku - 2) domů. Jenže Westwood je opravdu odlehlá část a my si nebyli jisti, jestli jdeme správně. Po tom, co jsme se po 15 minutách cesty vynořili opět u Tesca (což je tak 5 minut od Westwoodu) jsme zjistili, že nejdeme. Naštěstí jsme napodruhé zvolili správný směr, ale i tak nám cesta trvala místo 15 minut asi 45. Ulehal jsem tedy totálně zničenej.

Víkend
Víkend jsem docela proflákal. Užíval jsem si volnost odproštění od programu, tak jsem spal do dvanácti. Po té jsem se vydal na Piazzu, kde jsem ve 2 měl sraz s Anthonym,, Angelou a Dianou s tím, že pojedeme do Coventry na nákupy, hlavně do Ikei (moje kuchyně do té doby zela prázdnotou, neměl jsem ani příbory, natož talíře či hrnce).

V mezičase jsem si prošel Fresher's fair (freshers znamená prváci. Jako my jsme měli orientation, oni mají Arrivals weekend) a nabral jsem si spoustu věcí, co se rozdávaly. V jedné z krabiček byla dokonce giffgaff simkarta, takže jsem si rovnou mohl založit anglické číslo. (Kam se hrabou všichni Kaktusy, Bleskmobily a vůbec virtuálové u nás. Tady platím 10 liber měsíčně a mám 500 minut v rámci UK, volání do Giffgaffu zdarma, neomezené textování a 1GB dat.).

Piazza během Fresher's fair

Ve dvě jsme se sešli, a vyrazili do Coventry, kde jsme byli asi 5 hodin. Což nechápu, protože kromě hodiny, co jsme si každej nechali na vlastní nákupy, jsme byli prakticky jen v Ikee. Ale byla to docela sranda, což bych od nakupování v obchodě s nábytkem nikdy nečekal. Jo, a taky jsme viděli tančícího losa!

Zbytek víkendu bylo jenom flákání před začátkem školy - pár drinků, poznávaní dorazivších britů (konečně kampus začal vypadat pořádně živě), dospávání zanedbaného spánkového deficitu, aby bylo následující dny zase z čeho čerpat. Ale o tom zas někdy jindy.

Příjezd. Aneb cokoliv se může pokazit, pokazí se.

Konečně mi začalo pomalu docházet, že na půl roku opouštím svou vlast a svou Alma mater, a jedu studovat jinam. Ráno jsem dokončil balící akci, dokonce jsem zvládl i trochu poklidit (doufám, že rodičům i bratrovi to přijde dostatečně) a mohli jsme s taťkou vyrazit směr letiště. No, a tady to začalo.

To, že jsme se za letenskym tunelem otáčeli, protože jsem si zapomněl čočky, by bylo to nejmenší. Letět jsem měl ve dvě, odbavování začíná dvě hodiny před odletem, tedy ve dvanáct. Maje tohle na mysli, dorazili jsme na letiště krátce před dvanáctou a já se jal, v duchu správného závisláka na informačních technologiích, okamžitě připojovat na wi-fi. 3 nové emailové zprávy, z toho 2, že došlo ke změně času rezervace mé letenky. Jenže když už se to má pokazit, tak pořádně. Čas se nezměnil, let byl rovnou zrušen.

Slečna na přepážce British Airways mi milostivě sdělila, že další let letí až v 19:45. Pro představu, abych se pohodlně dostal do Coventry (měl jsem zarezervován shuttle od univerzity) potřeboval jsem být na Terminálu 3 v Heathrow nejpozději v 7. Což jsem té slečně taky řekl. Po asi dvaceti minutách jejího obvolávání dalších leteckých společností mě nakonec, společně se dvěma dalšími čechy ve stejné situaci, dokázala vyjednat let přes Zurich tak, že budu v Londýně v 17:50. Paráda. Přesunuli jsme se tedy z terminálu 1 na terminál 2 (těch 5 minut táhnutí toho 22kilového zavazadla mě v tu chvíli fakt vytáčelo, ale zlatá Ruzyně oproti Heathrow, kde se svezete vláčkem a ještě se táhnete přes 50 schodů, 4 rampy a 2 výtahy) a šli se skoro rovnou odbavit.

Cesta do Zurichu proběhla v klidu, dokonce jsme neměli zpoždění a já jsem zvládl v pohodě chytit další letadlo (v tom už jsem letěl sám, moji dva kolegové měli sice stejnej čas příletu, ale letěli jiným z těch asi 4 letadel, co startovala v jeden okamžik směr Londýn). Potud stále docela pohoda. Dostal jsem pití, dokonce i nějakou malou bagetu (kromě snídaně, čokoládky a zmrzliny jediné moje dnešní jídlo) a četl si Novou hlídku (Díky, Angee!). Jenže let nabral asi půlhodinové zpoždění. Kdyby mi štěstěna alespoň trochu přála, dalo se to stihnout. Jenže to bych nesměl být já. Pasovou kontrolou jsem prošel celkem rychle, navzdory té odbrovské frontě, a uháněl jsem k výdeji zavazadel. Po dvaceti minutách čekání, když už na ceduli svítil nápis Baggages delivered, moje zavazadlo stále nikde nebylo. Nakonec se našlo u výdeje letu z Los Angeles, ale v první chvíli jsem se fakt lekl a hlavně jsem nabral takové zpoždění, kdy jsem už neměl šanci stihnout shuttle na kampus.

Letadlo, co mě má dostat do Zurichu. 

Povinná fotka. Ovšem na přidání nějakého pěkného Instagram efektu jsem moc línej.

Letadlo, co mě dopravilo do Londýna. V Zurichu maj sice velké letiště a vláčky mezi terminály, ale narozdíl od Ruzyně si letadlo nevyfotíte. Fotka je tedy pořízena až na Heathrow. 

Když to vezmu ve zkratce, tak následovalo asi hodinové běhání po Heathrow, zjišťování, jak se dostat do Coventry, shánění někoho, kdo náhodou taky jede studovat do Warwicku a byl by se ochoten podělit o taxíka (autobusem za 20 liber bych tam byl za 3-4 hodiny a ještě bych si musel brát tágo z Coventry na Campus, což je prý dalších 20). To už jsem byl rozhodnutej, že počkám na Zuzku (spolužačka, měla letět stejnym letem jako já. Ale zatímco já jsem to bral přes Zurich, ona přes Madrid). A protože jsem svých 45 minut free wifi již vyčerpal (zlatá Ruzyně, tam je sice pomalá, ale zato časově neomezená), zaplatil jsem si půlhodinu u nějakého stařičkého počítače se zasviněnou klávesnicí s vyrvanym enterem a připojil se na facebook. Přes ten jsem se skontaktovali s holčinou z Hong Kongu, která taky čekala na Heathrow sama. Protože jsem věděl o dalších dvou češích, co jedou do Warwicku, rozhodli jsme se počkat a vzít si taxíka. Ti se k nám připojili někdy před desátou, o půl jedenácté se přidala Zuzka a mohli jsme vyrazit.

Na kampus jsme dojeli asi v jednu ráno, a už tu bylo, až na pár posledních pařících skupinek, mrtvo. Doploužili jsme se do Senat House (což byl s těma kuframa docela výkon), vyfasovali klíčky ke kolejím, rozloučili se. Nevím jak ostatní, ale já ulehal totálně vyčerpán s pocitem, že sice nevim vůbec nic, ale že ráno moudřejší večera a že se vše vyřeší. Což se nakonec také stalo a zbytek týdne byl naprosto perfektní (A doufejme, že následující půlrok bude ještě lepší).

Úvod: Jak jsem se dostal na Erasmus a proč zrovna Anglie

Toto je úvodní článek blogu, věnující se mé motivaci a způsobu dosáhnutí studia v Anglii. Mnozí z vás to již ode mne slyšeli v hospodě, četli na sociálních sítích či zjistili z jiných zdrojů. Ti mohou tyto řádky s klidem přeskočit. Ostatním přeji příjemné čtení.

Tyto řádky píši z kampusu University of Warwick, která se nachází v Anglickém městě Coventry (Ne ve Warwicku, jak by název mohl napovídat.) Budu zde půl roku studovat sociologii, od října 2013 (oficiálně už od 30. září, ale první dva dny se stejně počítat nedaly) do března 2014. Tyto úžasné "prázdniny" mi umožnila Fakulta sociálních věd University Karlovy v rámci programu Erasmus. 

Warwick byla moje jediná volba (při přihlašování na Erasmus můžete podat přihlášku až na tři různé univerzity). Ptáte se proč? Mělo to hned několik důvodů:

1) Krom angličtiny neovládám žádný jiný jazyk, francouzské, německé a španělské univerzity proto pro mne byly zapovězeny. 

2) Mám rád Anglii. Vždycky jsem tu chtěl alespoň nějaký čas žít a Warwick byla jediná možnost, jak se dostat na Britské ostrovy.

3) Nejsem zrovna příkladem zářného studenta, a pokud zájem uchazečů překračuje nabídku míst, řadí se podle průměru, takže Skandinávie taky padla, neb tam byl ohromný přetlak zájemců. Naštěstí pro mne byla do Warwicku 3 místa a hlásili jsme se pouze 2 (taky vám to přijde divné, když na jiných školách a fakultách je o Erasmus takový zájem?)

4) Už při pročítání jejich webovek jsem zjistil, že chci studovat zrovna zde, protože ty možnosti jsou tu neuvěřitelné, a to nejen ty akademické. Ale o tom se rozepíšu jindy.

5) A hlavní důvod, proč jsem si nepojistil svou účast více přihláškami je ten, že jsem formality vyplňoval až na poslední chvíli. Takhle to sice dělám běžně u školních prací, příčina tady byla ale v nedostatku informací, Bál jsem se totiž, že nemám šanci se na Erasmus dostat, že se tam určitě hlásí spousta lidí a přijímací řízení je strašně složité. Není to ale pravda, alespoň u nás ne. Každopádně v duchu hesla "lepší zkusit a neuspět, než nezkusit a pak si říkat: co kdyby" jsem se nakonec odhodlal.

Varování: Následující text popisuje přijímací řízení na ISS. Je tedy vhodný převážně pro studenty sociologie na FSV UK. Ostatním studentům z fakult, kde je velmi těžké se na studia v zahraničí dostat, se tento text nedoporučuje, neb by mohl vyvolávat pocity vzteku či těžké závisti. 

Ještě před rokem by mě nenapadlo, že bych se k něčemu takovému mohl odhodlat. Jako spousta lidí jsem se bál, podceňoval svou angličtinu, nevěřil si, že bych zvládl studia v cizím jazyce. Říká se "za vším hledej ženu" a platí to i tady. Potkal jsem Helču, studentku z Německa, která studovala v rámci Erasmu na naší fakultě. Díky ní jsem zjistil, že to asi bude úžasná a neopakovatelná zkušenost. Rozhodl jsem se tedy to zkusit.

Předně bych chtěl říct, nikdy se na FSV nesnažte řídit předpoklady a selským rozumem. V únoru 2013 byl pořádán seminář o Erasmu. Protože jsem věděl, že ten samý měsíc bude otevřeno přihlašování, předpokládal jsem, že bude až po tomto semináři. Opak se ukázal býti pravdou, seminář se konal den po uzavření přihlašování. Zjistil jsem to relativně pozdě, takže mi zbýval zhruba týden na projetí veškerých materiálů na stránkách univerzit a ke splnění podmínek přihlašování. 

Přihlášení na Erasmus vypadá následovně. Musíte si podat přihlášku v elektronické aplikaci (ty mohou být až tři), napsat motivační dopis v angličtině zhruba v rozsahu jedné A4 (pro každou vybranou univerzitu zvlášť) a CV v angličtině. To všechno musíte vytisknout, podepsat a odnést do Jinonic. Tím končí první kolo. 

Druhé kolo je pohovor. Přiznám se, byl jsem trochu vyděšený, když jsem to zjistil. Naštěstí pohovor u nás probíhá tak, že zkontrolujou, kolik je míst na zahraniční instituci a kolik se hlásí lidí. Pokud jste se přihlásili na více univerzit a vejdete se všude, zeptají se vás, kam teda nakonec chcete. Pokud jste se přihlásili jen na jednu, popřípadě na víc, ale váš průměr vám umožňuje studium jen na jedné z vybraných, zeptají se akorát, zda zimní nebo letní semestr (pokud nejedete na celý rok). A to je všechno. V praxi to tedy vypadalo tak, že jsem se ani nestihl posadit a už mi bylo oznámeno: Gratuluji, tak teda jedete do Warwicku. 

Jak je vidno, u nás je docela snadné se dostat do zahraničí i když má člověk špatnej průměr, stačí jen trochu chytře vybírat univerzity, kam se hlásí málo lidí. A pokud umíte i druhý jazyk, máte prakticky jistotu, že se dostanete. Jak je to možné? Kupodivu je o Erasmus u nás stále poměrně malý zájem, což si vysvětluju tím, že sousta lidí se bojí. Že by to nezvládla (i s horší angličtinou se to dá!), že na to nemá průměr, atd. ISS ale nějaké obecné požadavky nemá, což oceňuji - už samotná odvaha se přihlásit je podle mého nejlepší síto.

Takže rada pro studenty ISS na závěr: nebojte se a běžte do toho, rozhodně nebudete litovat!