Jak jsem psal v předchozím článku, rozhodl jsem se zde věnovat lukostřelbě. Protože většina sportů nabízí během prvních týdnů takzvané tasters sessions, tedy sešlosti, kde si daný sport můžete vyzkoušet a teprv potom se definitivně rozhodnout. Ačkoliv jsem si byl celkem jistý, že se do klubu přihlásím, proč nevyužít nabídky.
Rozhodně jsem nebyl sám, koho to napadlo, a tak se nás v Games Hall ve Westwoodu, kde se sřelba většinou koná, sešlo několik desítek (mám opravdu blbej odhad, ale tipnul bych alespoň 40,50 lidí). V tu chvíli mi bylo jasné, že se k luku moc nedostanu. Ale bral jsem to tak, že v následujících týdnech se to zlepší a alespoň si vyzkoušim, zda ten luk vůbec dokážu natáhnout.
První věc byla bezpečnostní průprava. Není potřeba popisovat, takové věci jako že lukem se míří jenom tím směrem, kde jsou terče mi přijdou docela logické. Nicméně příkaz fast (stop), který nám byl v rámci bezpečnosti vysvětlen a znamená namíření luku k zemi, povolení tětivy a vyndání šípu, jsme měli tu čest vidět v akci o pár minut později. Dva členové Exec týmu byli pověřeni ukázkou, ale v momentě kdy natáhli tětivy, Emma (field captain klubu, tedy člověk co má mj. na starost i bezpečnost) zařvala Fast!. Takže hoši stáhli tětivy, zasadili šípy a nám bylo oznámeno, že v tennis centre, do kterého spadá i Games Hall, je hlášena bomba a že se máme urychleně evakuovat.
Dorazili jsme tedy na trávník poblíž University House, a čekali na další informace. Netušili jsme, zda je tam opravdu bomba, jestli někdo jenom volal (mimochodem, když jsem řekl, že tohle jsem zažil na základce minimálně pětkrát, koukali na mě jako na zeleného mužíčka někde z oblasti souhvězdí Kentaura) nebo cvičení. Když jsme se to ani po 45 minutách nedozvěděli, rozhodli jsme se evakuovat sami a to do nejbližší hospody mimo oblast ohrožení. A protože statisticky vzato většina lidí musí být suchaři, co v půl čtvrté odpoledne pít nepudou, zůstalo nás z 50 noviců asi 15. Na cestě do hospody nám bylo ovšem bylo oznámeno, že to byl planý poplach a můžeme se vrátit.
Nahánět lidi zpátky už nemělo smysl, takže místo skupinek se každému jednotlivci věnoval jeden zkušený lokostřelec a navíc jsme si pořádně zastříleli. Vrcholem zábavy pak bylo, když na terč byly připevněny balónky a my se je snažili trefovat. (což se mi želbohu nepovedlo. Asi 4 šípy šly tak těsně okolo, že to jednou dokonce udělalo pomalu větší ránu než zasažený balón, ale nakonec nepraskl). Po tom co jsme to zabalili jsme se přesunuli do hospody. Následující děj nemá cenu podrobně popisovat, tak jen pár highlightů.
1) protáhli jsme 4 bary, hospody či kluby. Dva na kampusu a dva v Leamington Spa (město nedaleko Coventry)
2) Lučištníci jsou šílení
3) Picí hry založený na kartách mají univerzální, mezinárodně uznávaný základ.
4) V tomhle sportovním klubu se mi bude líbit.
Fotky na závěr výjimečně nejsou, tak alespoň morální ponaučení z tohoto příběhu: Nebuďte suchaři, socializujte se a vždycky když se zahlásí "Hospoda!", připojte se. Byť by to mělo být jen na třetinku koly, vyplácí se to.
Žádné komentáře:
Okomentovat