London Calling

Blíží se konec prvního trimestru, doba esejí a já mám spoustu práce. Což je ideální chvíle na prokrastinaci v podobě dohánění restů. Tedy alespoň těch, co se týkají blogu.

V týdnu na přelomu října a listopadu se do Londýna vypravila Lucka, spolužačka z FSV, s její kámoškou. Setkání v Londýně, proč ne? Bohužel mi to kvůli mému rozvrhu, kdy mám kromě pátku minimálně jednu přednášku nebo seminář každý den, a Jailbraku, který startoval v sobotu ráno, vycházelo pouze na jednu noc v Londýně, což je trochu málo. Ale stále je to lepší než žádná noc v Londýně, a rozhodně jsem si to užil.

Cesta z Coventry do Londýna vlakem trvala necelé dvě hodiny. Byl jsem varován, že vlaky v Anglii jsou nespolehlivý způsob dopravy a je lepší cestovat busem, za těch 6  liber mi ten risk rozhodně stál. Na Euston jsem dorazil ve čtvrtek 31.10 kolem druhé se zpožděním pár minut, což bylo příjemné překvapení.

Lucku i Nelly, její kamarádku, jsem náhodou potkal u výlezu z metra na stanici Bayswater, kde byl náš hostel. Já jsem se tedy vydal ubytovat. Ubytovaní jsme byli v hostelu Smart Hyde Park Inn. Musím říct, že žádná sláva. Sprchy jsem radši ani nezkoumal, místnosti s palandama složenými ze tří spacích "kójí" na sobě a absence baru nebyly nic moc. Na druhou stranu, za 13 liber za noc v Londýně žádnej luxus nečekám. Ale týdenní pobyt bych v tomto hostelu úplně nedoporučil.

Nelly šla dospat spánkový deficit z předchozí noci, takže po mém ubytování jsme se na tah po Londýně vydali sami. A kdo by čekal tour po památkách, ten by se mýlil. Naší první zástavkou byl Piccadilly Circus a M&M's world.

To jen tak, kdyby někdo nevěděl co mi koupit k Vánocům

Víííííí!

Dream job - plnění nádob bonbóny, zatímco si vás fotí milión turistů

Následně jsme zamířili na Oxford Street, prolézt různé obchody (ano, i já občas rád prolejzám obchody s úmyslem nic nekoupit). Potom, co jsme skoro hodinu strávili v hračkářství Hamleys sněním nad tim, co všechno bychom si koupili, jsme došli ke dvoum věcem:
Naše dětství bylo totálně zbytečně promarněno (a to hlavně proto, že jsme neměli kostým Buzze Rakeťáka!)
Autor výroku "Za peníze si štěstí nekoupíš." byl buď úplnej idiot, nebo nikdy nebyl na Oxford Street.
Obchodů jsme prošli opravdu hodně. Nejzábavnější byl ale prodavač v jednom obchůdku se suvenýry, kde měli i oddělení kuřáckých potřeb (a navíc krásně barevné - viz fotky). Když jsme okukovali ochucené cigaretové papírky, milý pan prodavač přiznal, že jsou opravdu dobré a že je konzumuje, když má hlad. Od slov nebylo daleko k ukázce a dokonce nás vyzval, ať to také zkusíme. Musim uznat, že měl pravdu.

Lucka v králoství barev.

Nějakej random obchůdek se super formulí

Hamleys

Chci to. Všechno. Hned teď.

Jedna klasická Londýnská fotka. I když trochu netradičně.

Dokonce jsme viděli i korunovační klenoty....

...a potkali královnu

Novej kámoš z Disney World

Stánek skebabem. ANo, určitě Vám již došlo, že byl Halloween.

Po pár hodinách procházení jsme byli už celkem utahaní, a tak jsme si rozhodli koupit večeři (čti sendviče a pivo. A dokonce i s čokoládovym dezertem za libru, kupodivu z hliníkovou a ne pouze plastovou lžičkou. Ať žijou večerní slevy v Tescu) a přesunuli se pod Tower Bridge. Tam mě čekalo nemilé překvapení, když jsem zjistil, že jsem si omylem koupil Joe Smith, aneb to nejnechutnější plechovkové pivo, co se dá v Anglii sehnat (pokud tohle čte někdo z gymplu, kdo byl v Anglii ve druháku - ano, je to přesně to samé, co jsme si koupili na trajektu). Ale i to jsem nějak přežil a náladu mi to nezkazilo.

S postupujícím večerem a nocí se začlo dost ochlazovat (i když to, že jsme to na té lavičce nějakou tu hodinu vydrželi, považuji za malý zázrak, co se počasí týče). Zastavili jsme se tedy ještě jednou v Tescu, koupili víno a přesunuli se na schody před hotel, kde se k nám připojila i Nelly. Luckas měla pravdu, míchání piva s vínem člověka rozveselí docela slušně. Jediné, co bylo trochu otravné byla ta skupina lidí, co tam z nějakého důvodu po ulici rozhazovala petardy asi v jednu ráno. Jediné jejich štěstí bylo, že přivolaní policisté (ty petardy zněly jako střelba) byli odkázáni do jiné ulice. Ale alespoň už pak byl klid, takže jsme mohli dopít víno a odebrat se do postele.

Jediný důvod, proč jsem zvládl ráno vstát (narozdíl od holek) na snídani, byl ten, že jsem se před desátou musel odhlásit na recepci, aby mi nepropadla záloha. Což jsem nakonec úspěšně zvládnul, v mezičase si dobil telefon a když se holky vydrápaly z postelí, vydaly jsme se na procházku. Respektive na víceméně bezcílné toulání Londýnem. Přiložené fotky zvládnou popis líp než já.

Belfast

Belfast

Before I die I want to...

...become a jedi!

....rule the world

Večer jsme se rozhodli vydat na Camden Town, což je úžasná čtvrť plná barů, clubů a hlavně stánků. Už od příjezdu do Anglie jsem si chtěl koupit nový cylindr, jelikož jsem ten předchozí ztratil v autobuse pár měsíců zpátky, a tady se mi to konečně povedlo. Pochopil jsem, jak se asi musel cítil Belzeboss ve filmu Tenacious D: The Pick of Destiny, když nalezl svůj zub.

Co mě na Anglii nepřestává udivovat je, jak brzo se tady všechny obchody a nákupní sřediska zavíraj. A Camden Town nebyl vyjímkou. Veškeré stánky, přestože byl pátek večer, už byly kolem osmé zavřeny a zboží bylo sklizeno. Tak jsme se ještě chvíli procházeli, a pak vyrazili směr hostel. Respektive holky vyrazily směr hostel, já se s nimi rozloučil v metru na Eustonu a vydal se chytit vlak. Při výlezu jsem obdaroval nějakého šťastlivce mou celodenní jízdenkou s tím, že už ji potřebovat nebudu. Asi tady na to úplně zvyklí nejsou, vzhledem k tomu, že na mě koukal jako na návštěvníka z jiné galaxie.

Do Coventry jsem dorazil v půl dvanácté a podle očekávání mi předposlední bus na kampus ujel před nosem. Naštěstí nás takových bylo víc, takže jsme se podělili o taxíka a já dorazil na kampus před půlnocí, stihl si ještě připravit nějaké jídlo a vydal se spát, abych měl dost sil na úžasné dobrodružství zvané Warwick Jailbreak. Ale o tom příště.